45/12 Věcný záměr zákona o stávce a výluce; T: 2.3.2012

„Pojmově se stávka chápe jako zastavení či přerušení práce většího počtu zaměstnanců, provedené společně a plánovitě za účelem dosažení určitého cíle. Má nátlakovou povahu, tzn. jejím smyslem je vykonat nátlak na zaměstnavatele nebo veřejnou správu k vynucení určitého požadavku; podle toho se pak rozlišují stávky jako prostředek uskutečňování svobody koaliční a stávky ostatní, zejména též stávky politické. Ze systematického začlenění do článku 27 vyplývá, že Listina upravila jen stávku jako prostředek pracovního boje v rámci koaliční svobody a jakékoli jiné přerušení práce ponechává bez ústavně právní úpravy.“

V současné době je forma stávky upravena pouze v ZoKV (§ 16 - 26), který stanoví speciální úpravu stávky ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Dle obecné části důvodové zprávy k tomuto zákonu je ZoKV procesním předpisem, který upravuje kolektivní vyjednávání, jehož účelem je uzavření kolektivní smlouvy, řešení případných kolektivních sporů a použití krajního prostředku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy - stávky a výluky. Výjimečné použití těchto institutů vyplývá z podmínky, že stávce i výluce musí předcházet neúspěšné řízení o uzavření kolektivní smlouvy před zprostředkovatelem. Stávka v ZoKV je v souladu s obecným pojetím stávky definována jako částečné nebo úplné přerušení práce zaměstnanci.

ZoKV definuje rovněž tzv. solidární stávku, jíž se rozumí stávka na podporu požadavků zaměstnanců stávkujících ve sporu o uzavření jiné kolektivní smlouvy, s tím, že pokud zaměstnavatel účastníků této stávky zejména s ohledem na hospodářskou vázanost nemůže ovlivnit průběh nebo výsledek stávky zaměstnanců, na podporu jejichž požadavků je solidární stávka vyhlášena, považuje se taková stávka za nezákonnou. Organizátorem stávky jakožto kolektivně realizovatelného práva je odborová organizace. ZoKV stanoví zejména kvórum pro hlasování a kvórum pro usnášeníschopnost ohledně vyhlášení stávky, informační povinnost organizátora stávky vůči zaměstnavateli, povinnost součinnosti organizátora, vzájemnou odpovědnost za škodu a v neposlední řadě pracovněprávní nároky zaměstnanců a nároky zaměstnanců ze sociálního zabezpečení. Mezi významná ustanovení pak dále patří ustanovení ohledně nezákonnosti stávky, v němž jsou taxativně uvedeny případy, kdy stávka je podle ZoKV nezákonná a možnost zaměstnavatele nebo prokurátora domáhat se u soudu určení této nezákonnosti. Pokud jde o výluku jakožto prostředek krajní obrany zaměstnavatele na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů (částečné nebo úplné zastavení práce zaměstnavatelem), je tento institut rovněž v právní úpravě zakotven pouze v ZoKV (§ 27 - 31), a to ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Institut výluky se řídí obdobným procesem a respektuje stejné zásady (krajní prostředek, nezákonnost výluky apod.) jako institut stávky. Výluka není zaměstnavateli využívána. Její úprava však vyplývá z mezinárodněprávních dokumentů – je považována za součást práva na kolektivní akce zaměstnavatelů.

Pokud jde o kolektivní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, mohou existovat i spory mimo oblast sporů o uzavření kolektivní smlouvy, pro které v současné době není zákonem upraveno právo na stávku nebo výluku jakožto krajní prostředek řešení sporu.